AKADEMIE MODERNÍ ŽENYKdyž mě kamarádka oslovila, ať napíši na tento blog svůj příběh, nevěděla jsem, co na to říct. Chci se vůbec někomu svěřovat? Nejhorší je ta bolest. Psycholog, ke kterému jsem chodila, tvrdil, že bolest se časem otupí, ale to pěkně kecal. Je naopak ostřejší a silnější. Kdybych neměla děti, už bych tady nebyla. Výhružka? Jak říká moje máma. Ne, konstatování holého faktu.
Žili byli dva mladí lidé, kteří se do sebe zamilovali. Měli svatbu, narodila se jim dcera, za dva roky na to syn. A pohádka by měla pokračovat dále až do ,,žili spolu šťastně až do smrti,,. Což se vlastně tak událo. Až do jeho smrti.
Nevíte, co je to probouzet se najednou sama v posteli, vidět prázdný polštář, neslyšet dech toho druhého, necítit jeho pohlazení a polibky a milování. Chybí mi, moc mi chybí. Přežívám ze dne na den, děti mi dny dělají aspoň trošku snesitelnější, ale moje srdce je stále bolavé. Svíravý pocit.
Co se vlastně stalo. Ráno jel manžel do práce do vedlejšího města, na dálnici ho smetl náklaďák. Dálnice byla asi 3 hodiny uzavřena a řidiči kdesi na chatu nadávali, že musejí stát. Nebral mi telefon, pak volala kamarádka, že viděla naše auto na odtahovém vozidle a bylo úplně rozbité. Bylo to jako v oparu, některé věci nebo pocity si teď ani sama nedokáži rozpomenout.
A tak nějak žiji, tedy přežívám už skoro rok.
Co bych chtěla vzkázat všem ženám? Až se ráno probudíte, podívejte se na toho muže, manžela či přítele, který vedle vás leží, obejměte ho a řekněte mu, že ho máte rády. Nevíte, jestli se vám dnes vrátí zpátky domů…
