AKADEMIE MODERNÍ ŽENYByla jsem vdaná. Po deseti letech klidného manželství a dvou dětech jsem se zamilovala do kamaráda, říkejme mu Adam. Adam mi dával to, co mi v manželství chybělo. Pocit, že jsem krásná, že jsem ,,žena,, a nejen matka a hospodyňka. Náš vztah trval skoro tři roky. Dnes, když si vzpomenu na to co jsem dělala, se za své chování stydím. Byla jsem sobecká. Myslela jsem jen na sebe. Ale zpět to nevezmu.
Když se naši partneři o našem vztahu dozvěděli, dostali jsme oba nůž na krk. Dny a hodiny plné bolesti a přemýšlení co budeme dělat a jestli bez sebe dokážeme žít, byly snad nekonečné. Po všech pro a proti jsme se shodli na tom, že chceme žít spolu. Že svoje rodiny opustíme a zvládneme všechny problémy co přijdou. Vždyť se přeci milujeme. Já to zvládla, v touze po životě s milovaným mužem jsem opustila rodinu a rozvedla se.
On to nezvládl. Pod tlakem dětí, své mámy i expartnerky zůstal s rodinou. Bolelo to, ale víc bolelo ho nevidět, nelíbat. Láska je opravdu někdy slepá. Já sama, on s ní, já v roli milenky, on ten co má všechno – rodinu i „ milovanou“ ženu. Pak to znovu prasklo, zase dal přednost rodině přede mnou a pak, za pár dní, zase přišel za mnou. A já do toho spadla znovu. Takový kolotoč vyznání ,, miluji tě,, nedokáži bez tebe žít, nedokáži žít bez rodiny. Stále dokola. Jako uvíznuti na kruhovém objezdu, kdy nevíte kterým výjezdem se dát, tak se točíte pořád dokola.
Osud mi ale tu cestu ven ukázal. Do života přivedl muže s velkým M, úplně náhodou, která by šla popsat v samostatném příběhu. Přesto jsem se dlouho bránila a zuby nehty se držela toho co znám, a v čem, či v kom jsem viděla jistotu. Pak jsem to pustila a nechala věci plynout. Všechno se najednou změnilo. V klidu jsem ukončila svoji roli Adamovy milenky a začala budovat svůj nový vztah. S mužem M, o kterém by Carrie Bradshaw řekla můj Pan Božský.
Teď se vraťme k větě kdy Adam podlehl tlaku ,,… i expartnerky zůstal s ní,, … ano, expartnerky, protože co bylo jasné je, že pokud ve vztahu není láska a důvěra, nemá tento vztah šanci. Vydrželo jim to asi dva měsíce, tedy spíše do doby než zjistila, že je mezi námi definitivní konec, že spolu nebudeme žít. Tak ho poslala pryč. A Adam zůstal sám. Nejprve jsme o něj obě bojovaly, a nakonec jsme ho nechtěly ani jedna. Paradox, že?
A proč je tento příběh v rubrice Love story a Happy end? Protože všechno zlé, co se stalo se v dobré obrátilo. Můj exmanžel má skvělou přítelkyni, Adamova expartnerka je šťastně zamilovaná a já? Potkala jsem přeci muže s velkým M. S velkým srdcem, muže se kterým mám tolik společného. Se kterým si vlastně rozumím víc než s bývalým mužem nebo Adamem. Nepotřebuji od něj slyšet slovo ,,miluji tě, ,, kterým mě předchozí partneři denně ujišťovali o svojí lásce, to jsou jen slova. On mi nyní svou lásku dokazuje svým chováním a svými činy. Je to jako v pohádce? Možná trochu. Ale nebudu lhát, jako v každém vztahu přišly malé problémy, překážky i zklamání. Občas to trochu bolelo, občas víc, ale po jejich překonání jsem zjistila, že právě to dělá náš vztah pevnější. Někdy právě ty chyby a bolesti nás poučí tak, že nám otevřou nové cesty a ukáží nám nový směr a lepší život.
A vzkaz? Odhoďte své staré rezavé brnění, odpusťte všem i sobě, nechte minulost a strašáky z ní být, a otevřete se novému životu a lásce. Neřešte to, a začněte žít.
