Jsme taková klasická česká rodina, pracující máma a táta a dvě děti. Teda vlastně jsme byli. Je to skoro 5 let co náš Jirka odešel. Sám a bez rozloučení. Proč? Protože se zamiloval a byl zesměšněn a odmítnut. Bylo mu 16. Blbý věk na první nešťastnou lásku. Říkám si, kde jsme udělali chybu. Žili jsme v klidu, jezdili na dovolenou, na výlety, děti byly šťastné a spokojené. Známky ve škole taky celkem ušly a vlastně jsem je ani neřešila. Dala jsem svým dětem všechno a chtěla jsem je vidět šťastné.
Vina? Cítím vinu?, určitě. Nemůžu se s tím smířit. Nepoznala jsem, že se něco děje. Všechno vypadalo jako dřív, nic se nedělo. Nic mi neřekl. Musel to být zkrat, sekunda, kdy se špatně rozhodl. Když přišli k nám domů policisté, vůbec jsem nechápala. O kom, že to mluví?? Jirka? Odkud skočil?
Až po pohřbu nám to všechno do sebe začalo zapadat. Úspěšná spolužačka a sportovkyně, její zahrávání si s city svých ctitelů. Zjistila jsme odpovědi na některé otázky, ale stále jich hodně je. Otázky, vina, sebeobviňování.
Co chci vzkázat všem ostatním? Naslouchejte svým dětem ! Mluvte s nimi, uvnitř můžou bojovat s něčím, co navenek není vidět. Něco nejde vrátit nikdy zpět !!