Oslovení má několik stupňů důvěrnosti: Nejformálnější je vykání a užívání příjmení: “pane Novák”. Přechodem k důvěrnějšímu oslovení je vykání, ale s užitím křestního jména: “Petře, povězte mi..”. Nejosobnější je tykání: “Petře, řekni mi..”. K poslednímu stupni, tedy tykání, potřebujeme souhlas obou stran.
Tykání navrhuje vždy společensky významnější osoba a teoreticky ho nelze odmítnout, stejně jako napřaženou pravici. Někdy řešíme delikátní situaci, když významnější osoba nám nabídla tykání, ale my ji chceme vykat a nebo je to síla zvyku, která nám brání přejít po letech vykání k tykání, nebo i ženy si někdy udržují vykáním muže “od těla”.
Tykání sice navrhuje společensky významnější osoba, ale s jednou výjimkou: tykání na pracovišti je jen v rukou šéfa/šéfové, byť je tato osoba mladší. Jen nadřízený určuje, v jakých vztazích bude se svými podřízenými, a tykání patří mezi nástroje, které formují vztahy v pracovním týmu.
FAUX PAS!